Oslovili jsme několik Láďových kamarádů a kamarádek a tady jsou jejich slova:      

Jsem překvapen, že se Láďa Kutík dožívá už pětasedmdesátých narozenin. Když se potkáme, připadá mi, že mluvím s mladíkem, jenž řeší stále stejné problémy, které máme ve sportu a řeší je stále s ohromným entuziazmem, který měl před čtyřiceti lety, kdy jsem ho poprvé poznal. Připojuji se k řadě gratulantů, kteří určitě našemu velkému příznivci basketbalu, člověku, který basketbalem žil celý svůj život a zároveň absolutnímu patriotovi, který dokázal Nymburk pozvednout tak, jak ho nikdo ještě nepozvedl a chci mu popřát samozřejmě pevné zdraví, hodně pohody a hlavně aby nám co nejdéle vydržel tak aktivní ve sportu, jako je.        

Mých vzpomínek na spolupráci s Láďou Kutíkem je za těch pětačtyřicet let celá řada a těžko vybrat jedinou. Já bych chtěl spíše zmínit o tom, že nebýt Ládi, tak možná už basket v Nymburce není. V době, kdy byl předsedou klubu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, půjčoval (a mnohdy nenávratně) do klubu své vlastní peníze, aby se zachovala činnost a družstva se mohla účastnit soutěží. To já pokládám za zásadní ze všech jeho činností a přínosu pro nymburský basket. Za to mu patří můj velký respekt.  

Láďo, patříš nepochybně do historie, současnosti a jsi zárukou budoucnosti ženského basketu v Nymburce. Na lavičce jsi strávil přes padesát roků a z nich posledních cca patnáct jsem měl čest stát po Tvém boku. A konstatuji, že Tvůj koučink se stále vyvíjí. Posledním hitem je pokyn nastoupit do zápasu s úsměvem. A to je ono! Basketem i životem se bavit.

Takže Láďo, ve zdraví a s úsměvem do dalšího čtvrtstoletí.

Zuzka Kutíková - dcera i hráčka 

Milý pane trenére, tati, děkuji ti za společné chvíle strávené při basketu. Na začátku jsi byl můj první fanoušek za postranní  čarou. Později  jsi mě učil i jako trenér, který to snad jen občas neměl jednoduché s odmlouvající dcerou. Přeju Ti hlavně hodně zdraví, mnoho dobíjejících chvil na hřišti a doufám, že jednou budeš předávat zkušenosti mým dětem.

Láďo, přál sis, abychom změnily týmový pokřik. Tuto sezónu jsme konečně vyslyšely tvé rady a od té doby, co žereme parkety, nymburská mašina jede na vítězné vlně. Děkujeme!

Od srdce Ti celý tým přejeme všechno nejlepší k narozeninám.

Láďa – člověk, kterého jsem viděla třikrát až pětkrát týdně a který mě lezl na nervy, protože pořád prudil s fyzičkou, střelbou, driblinkem a vším co k basketu patří. Člověk si uvědomí, že to k tomu samozřejmě patří, až když začne sám trénovat a chce po dětech také výkony. Řekne si sice, že mi lezl na nervy, ale měl pravdu.

Zažili jsme hodně super chvil, legrace a já jsem za to moc ráda, jízdy na zápasy auty ve sněhu a mrazu, vlakem, kdy letíte na poslední chvíli a vlak Vám ujede, předsezonní soustředění, kdy vymýšlíte, kde co, abychom nemusely běhat a dělat to, co zrovna nechceme… Je toho za těch x-let (promiň, už ani nevím, jak dlouho se vlastně známe) strašně moc.    

Stmelila se super parta lidí, kteří se nenechají nikdy ve štichu a o tom sport je. Úspěchy, ale i neúspěchy Vám vytvoří náhled na slovo kamarád a tím pro nás Láďa je. Nikdy by se na Vás nevykašlal, když by Vám bylo zle. Mám ráda naše každoroční dýchánky u Ládi, scházíme se pravidelně a vzpomínáme na zápasy, tréninky, soustředění, kterých není opravdu málo.   

Láďa žil, žije a bude žít pro basket, protože bez něj neumí žít a to je na tom krásný.

Přála bych mu hlavně strašně moc zdravíčka, protože to je to nejdůležitější pro to, aby mohl dělat dál jednu z věcí, kterou má nejraději a věnovat se trenérské činnosti.

Kdysi, hodně dávno, myslím, že tak v roce 1990/91 jsem začínal s trénováním dětí. Tenkrát jsem koučoval mladší žákyně Sokolu Všetaty. Ze začátku jsme prohrávali skoro všechny zápasy a vzpomínám si, jak nám nymburské mlaďošky dávaly rozdílem třídy. Vedl je jakýsi Láďa Kutík.

Potom jsem trénoval starší žákyně Spoje Praha a jezdil na soustředění do SOUŽ (střední odborné učiliště železniční - dnes COP)  do Nymburka. Sparringem nám byl tým stejně starých holek z Nymburka, které vedl tehdejší starosta, pan Ladislav Kutík. V kategorii dorostu, který jsem trénoval již na USK, jsme pravidelně jezdili na Rému... a hráli několik zápasů, kde domácí trénoval opět - Láďa Kutík. Některé z jeho (resp. nymburských) odchovankyň, např. Andrea Buldrová, nebo později Monika Hamplová, či Anička Friedelová se pak objevily v ženských týmech druhé a posléze i první ligy, kterou jsem ve svém klubu DSK Karlín a DSK Basketball trénoval. O Aničce a Monice to platilo i později v ŽBL. Když jsme se v roce 2013 propojili s Basketballem Nymburk, Láďa byl opět při tom - jako trenér B-týmu v první či druhé lize. Tam se nyní rozehrávají naše mladé hráčky, ať už Monika Hamplová, Veronika Rybová, Monika Verlíková a Anežka Skokanová, tak i "čerstvé přírůstky" Míša Mocová, Kája Žampová, Daniela Hlaváčová anebo Kačka Kulíšková. Rozhodně nechci zapomínat, že Láďa vychoval generace skvělých hráček, teď si vzpomenu třeba na Šárku Vaněčkovou, Petru Hájkovou nebo Magdu Malou. Láďa je zkrátka stále důležitým článkem naší ženské složky nymburského basketbalu. Přeju mu k jeho jubileu opravdu ze srdce vše nejlepší a ještě mnoho úspěšných let kolem toho našeho koženého oranžového Slunce.

LADISLAV KUTÍK se narodil 15. ledna 1941 v rodinném domě v Nymburce. Žije v něm dodnes. Vystudoval strojní průmyslovku v Mladé Boleslavi. Má dceru Zuzanu a syna Ladislava. Začínal v Kovoně v Lysé nad Labem, potom pracoval v Nymburce jako projektant ve vývojovém středisku, nakonec pojmenovaném ÚVAR. Do roku 1969 hrál aktivně ve městě basketbal, nyní trénuje družstvo žen. Od roku 1990 až do roku 2010 byl starostou města Nymburk. Zároveň byl členem krajského zastupitelstva.