Konečně! Konečně jsem v životě něco vyhrála, mohla si oddychnout po finálovém duelu pohárového Hyundai Final-4 jeho americká MVP Jessica Kuster. „Zrovna jsem to holkám říkala – tohle je moje úplně první trofej v celé kariéře! Doteď jsem vždycky končila jen druhá – v Rumunsku, na univerzitě, na střední, prostě všude,“ prokládala těsně po karlovarském finále svou úlevnou větu náležitými důrazy. „Vždycky to bylo těsně a tohle už jsem si nemohla nechat uniknout. I proto jsem byla na konci pořádně vystrašená, když se na nás Hradec dotahoval už tak natěsno.“

Opora nymburských basketbalistek nemluvila do větru. Její tým po dominanci v první půli ve velké části té druhé najednou vypadal zranitelně a Hradec snížil až na dramatický rozdíl 6 bodů. „My jsme tam hru moc uspěchávaly a obrana už nebyla tak pevná jako do poločasu. Hradec samozřejmě umí zabojovat a my mu to musely oplatit stejným způsobem.“

I usměvavá Američanka, jež k titulu MVP obdržela i luxusní hodinky Lotus, už bude navždy zapsaná u zisku historicky první trofeje nymburského ženského týmu. Ten je mezi českou elitou stále zelenáčem, ale letos o sobě dal vědět nebývalým způsobem – při premiéře v soutěži hned čtvrtfinále Eurocupu, až dosud jen jediná porážka v lize a nyní i titul v Českém poháru.

„Je to sezona snů! Taky je ale fakt, že zatím jedeme hodně nad plán. V každém případě jsme teď moc pyšné na to, co už jsme dokázaly. Ještě ale máme před sebou ligové play-off a kus práce nám pořád zbývá,“ nadhazuje křídelnice směrem k možné finálové sérii s hegemonkami ze ZVVZ USK Praha.

„Ony jsou samozřejmě jedním z nejlepších, pokud ne ten vůbec nejlepší tým v Evropě. Takže se při případné sérii s nimi musíme zaměřit na jejich hlavní opory a zastavit je, jak nejlíp budeme schopné.“

Po minulé sezoně - své první profesionální - již strávila v rumunské Alba Iulii, už může Jessica trochu lépe porovnat rumunskou a českou nejvyšší soutěž. A její hodnocení je vesměs pozitivní pro Bonver ŽBL.

„Podle mě je česká liga lepší v tom, že je vyrovnanější. V Rumunsku působí několik opravdu dobrých týmů a pak některé hodně, hodně slabé. Tady prakticky každé kolo může kdokoli porazit kohokoli. OK, s nějakými výjimkami,“ zasměje se.

Spoluhráčku Lenku Bartákovou čeká po dobytí titulu splnění jednoho slibu – musí letos v Karlových Varech dát svůj první půlmaratón v životě. A co přiloží do „banku“ Jessica Kuster?

„Já tam budu stát někde u trati, Lenku budu pořádně povzbuzovat a podávat jí vodu,“ zakření se Američanka, která kvůli „větším barovým možnostem“ předvídala pondělní noční oslavu kdesi v centru Prahy.

Na Jessice vedle agresivního nájezdu asi nejvíc zaujme její parádní výskok. Výskok, který býval ještě o „nějaký ten palec“ lepší.

„Když jsem vyrůstala, hrála jsem hodně na venkovních hřištích. Jenže když na tom nerovném povrchu pustíte míč na zem, různě uskakuje, proto jsem nedriblovala a jen střílela. Tak to bylo po většinu mého dětství,“ odhalí své tajemství 23letá rodačka z Columbusu v Ohiu.

A pak přidá ještě jeden aspekt své tvrdé venkovní školy.

„ I jako holky jsme na asfaltových hřištích hrávaly hodně, ale musely jsme být v týmech s kluky, protože holek nikdy není dost na dvě družstva. A jak vím od dalších hráček od nás, byly jsme na tom většinou podobně – s kluky jsme prostě musely hrát. A třeba moje současná spoluhráčka Theairra Taylor se s kluky utkává pořád, když se na léto vrací domů.“

Jessica, měřící 188 centimetrů, se dřív nebála ani smečí. „Bývalo by mi stačilos, kdyby obroučka byla jen o takovýhle kousek níž,“ ukáže na prstech vzdálenost nějakých pěti centimetrů, „a pak bych zadunkovala. Dokonce jsme to dřív zvládala s volejbalovým míčem i na normální koš, ale pak jsem si zlomila nohu, můj výskok šel dolů a já už to vzdala. Díky spoustě cvičení pořád vyskočím vysoko, ale na smeče už to není…“

Na ještě jednu českou medaili by to ale rozhodně stačit mělo…