Na stěně kousek od pokladny zaujaly visící dresy z ženské i mužské basketbalové ligy s cenovkami. Sloužily pro charitativní prodej a výtěžek putoval jako pomoc pro Vojtu M. z Liberce. Nymburk měl zastoupení dvě. Za dres ze ženské složky připadla na konto tisícovka. Nejvyšší cenu ze všech cenu měl dres Jirky Welsche, který změnil majitele za 2200,- Kč.

Pro nymburské fanoušky, kteří už výslovnost jména litevské reprezentantky Egle Šikšniuté zvládají dobře, nebude dobře vzpomínat karlovarský moderátor utkání, který jinak zvládal svou roli bravurně. Jenže na jménu naší pivotky se trochu zasekl. V průběhu první čtvrtiny, kdy o sobě dala Egle vědět, začal raději používat křestní jméno místo příjmení, ovšem s anglickou výslovností. Ale od druhé čtvrtiny už po palubovce orel (eagle) nelítal.

Se jmény to nemají snadné ani televizní komentátoři. Jakubové Bažant a Velenský, kteří prováděli přímým přenosem České televize. Musí striktně používat přechylování ženský jmen všech hráček, byť to někdy působí, řekněme mírně, trochu nezvykle. V televizním přenosu tak po hřišti běhá Tejlorová, Kusterová, Chomenčuková…. A z naší Egle udělá ženská koncovka ještě o stupeň horší oříšek pro výslovnost Šikšiuteovou. „Kdybychom nepřechylovali, jsou za to nějaké pokuty,“ poznamenal smířeně Jakub Velenský v čase před posledním zápasem Final Four Českého poháru. 

Na závěr jsme si nechali nejvýživnější nebasketbalový zážitek pondělního dne - byla cesta z Nymburka do Karlových Varů a zpět. Z Nymburka se odjíždělo ve čtvrt na čtyři, přičemž díky důvěryhodnému varování Českého hydrometeorologického ústavu se původně plánovaný odjezd o třicet minut uspíšil. V náměstí jsme vyráželi za intenzivního deště a už na dálnici do Prahy se skupenství srážek postupně měnilo. Praha zbělela a voda v pevném skupenství zůstávala ležet už nejen na polích v okolí karlovarské výpadovky. I z víceproudové silnice se stávala dvouproudá. Kolem Lubence už začaly mít problémy kamióny s vyjížděním kopců, ale stále se jelo. Nakonec jsme do Varů dorazili přesně podle časového harmonogramu více než hodinu před utkáním.

To pravé nastalo až cestou zpátky. Tým Valosun Brno, třetí z Českého poháru, který hrál své utkání od 17 hodin, vyrazil po večeři po osmé hodině. Jejich cesta skončila neprůjezdnou silnicí mezi Karlovými Vary a Prahou a vícehodinovým čekáním. Hráčky Hradce se do podobné mely namotaly také. Ještěže jsme my měli řidiče, který bydlí v Hradci Králové a o situaci se od svého kolegy dozvěděl.

Bylo jasné, že cesta z Varů nepovede klasicky po silnici #6 přes Krušovice, ale přes Chomutov. Jízda až do Slaného probíhala v mezích povětrnostních podmínek skvěle, stále se dalo jet, provoz byl malý, na silnici občas prosvítal i mokrý asfalt. Idylka zasněžené krajiny skončila jen 250 metrů před začátkem dálnice D7 u Knovíze. V krátkém lesním úseku se kamión vyhýbal padlému stromu, dostal smyk a společně s dalšími dvěma kamióny zatarasil kompletně celou šíři vozovky. Otočit na silnici autobus však kvůli sklonu silnice bylo nebezpečné, a tak se náš řidič rozhodl k benzince, kde by se dal autobus otočit, odcouvat!! Mistr volantu odvedl stejně dobrou práci jako naše děvčata o pár hodin dříve na palubovce KV Arény. Profesionální práci po zásluze a po dvou kilometrech couvací jízdy ocenili nespící pasažéři autobusu upřímným potleskem. Silnice Hrdlív - Saky - Pchery - Knovíz sice připomínala svým bílým povrchem sjezdovku, ale vzhledem k popůlnočnímu nulovému provozu jsme mohli využívat celou šíři silnice a bezpečně jsme najeli u Knovíze na dálnici a další kilometry už opět probíhaly bez větších komplikací. Místo plánovaného příjezdu v 1:30 zastavil autobus v Nymburce na náměstí těsně před čtvrtou a my jsme mohli znovu poděkovat našemu řidiči, že jsme nečekali u Slaného do jara. Díky, díky a ještě jednou díky.